Povinnou 8hodínovou zastávku pro bus využil každý jinak. Část sedla na kolo a jmula se projíždět tunely podél jezera Lago di Garda. Bylo to prý velmi nepříjemné, protože v nich nebylo vidět a bylo jich na západní straně moc. Kvůli tomu se skupina z 1. kupé nechala přeplavit na východní stranu jezera, kde už byly "pouze" čtyři tunely. Já šel s druhou polovinou busu slézt ferratu Cima S.A.T. Via dell´ Amicizia. Výběr na ní padl proto, že byla na pěší dojití přímo z městečkem Riva del Garda. Mírným problémem bylo pouze nalézt její nástup. To nám trvalo asi půl hodiny. Jen jsme nástup našli, Jindra G. se zavřel do budky WC, pancéřové dveře za ním tiše zasyčely a bylo po něm veta.

Vrchol Cima S.A.T. není nijak vysoký, "pouze" 1250 metrů. Bohužel Riva je pouhých 78 metrů nad mořskou hladinou. Podle rozpisu měl výstup činit 1200 m, z toho ferrata cca 600 metrů, čas výstupu byl psán na 4 hodiny, ferrata pak cca 2 hodiny. Se sestupem měl celý okruh činit 5 až 6 hodin. Odjezd busu byl přesně stanoven na 16. hodinu, takže jsme měli pouze hodinku rezervu. Při začátku v 8:00 jsme ještě s 2 x 30 minutami museli počítat pro průchod městem. Časový rozpis některé znervózňoval. Přestože to byla obava na místě, ve skutečnosti jsme zpátky byli už po 13. hodině. Nahoru nám to trvalo asi 2:30 a dolů 1:30. Připočítám-li 60 minut Rivou (z toho se nedalo zkrátit nic), trval pochod cca 5 hodin. Dvě hodiny jsme ušetřili.

Přibližně v polovině trati, ve výši 560 metrů je odpočinkové místo Capanna S.Barbara s restaurací, která byla zavřená stejně jako WC. Odskákala to příroda. Až sem vede široká cesta, která pouze hloupě stoupá. Nástup do ferraty je kousek nad tímto místem. Zde se s námi rozloučili Táňa s Vláďou, kteři šli na vrchol po normální horské stezce. Ferrata začala krátkým lanovým jištěním. Nástup však nebyl nijak obtížný a ani nikde jinde na ferratě se obtížné místo nenašlo. Pro lidi s problémem volného prostoru pod sebou však může být překážkou větší množství žebříků. Nejdelší z nich měří údajně 79 metrů. Při jeho zdolávání se zdá, že ferrata končí a že přechází v horskou stezku vedoucí na blízký vrchol. Tento pocit je mylný. Cesta nadále nechutně stoupá a v závěru přijde ještě jeden žebřík a úsek jištěných lan. Konec je zřejmý až ve chvíli, kdy je vidět italská vlajka. Člověk se nesmí nechat zmýlit tím, že od vlajky je nejvyšší vrchol ještě asi o 300 metrů výše. Cima S.A.T. je totiž nižší vrchol, na ten vyšší cesta nevede. Ve stejnou dobu, jako my jsme zdolali ferratu, se kousek nad námi objevili Táňa s Vláďou.

Zkušeným ferrátistům se ferrata vlastně ani moc ferratou nebude zdát. Nemusí se nikde na trase vlastně jistit. Mně vadily pouze žebříky ve chvílích, kdy jistící lano vedlo po pravé straně žebříků, protože jsem občas o něj zavadil svým rozbitým loktem. Cesta chce však dobrý dech, protože stoupá kolmo a bez jištění je postup rychlý. Nejlépe byl na cestu připravený Honza C., který si při představě krátkého výletu nevzal nic k pití. Pak akorát kroutil hlavou nad tím, že na rozdíl od Pyrenejí byly skály nad Rivou prosté vody. Stěna s ferrátou byla vlastně po celou dobu dopoledního lezení obrácena ke slunci a to do nás pražilo jako o závod. Lilo ze mě jako z konve. (V létě se kvůli žhavému slunci lézt touto ferrátou nedoporučuje.) Při zpáteční cestě jsme netrefili ferrátový sestup a tak jsme scházeli "normální" stezkou. Po chvíli jsem dostihl Táňu s Vláďou a mazal dál, abych měl pád s hory za sebou. Sešup 1250 metrů byl otravný. Cesta byla neuvěřitelně zařezaná v průrvách ve skalách a padala dolů velmi strmě. Vzhledem k tomu, že jsem měl od cyklistických bot podebraný palec na levé noze, jehož stav jsem zhoršil v průběhu "španělského" večera, byl pro mne sestup utrpením. Od poloviny jsem musel přenášet váhu více na pravou nohu a levý palec v botách zvedat. Závěr cesty mi palec málem odrovnal. Betonový chodník byl odporně strmý a rozbitý a já trpěl. Když jsem stál na asfaltu, byl jsem hodně, hodně rád.

U busu všichni do sebe vsákli pivo a mazali na pláž. Opět se ukázalo, kdo je kachna a kdo ne. Garda byla snad ještě studenější než Atlantik. Pouze nutnost se omýt z potu nutila normální jedince lézt také do vody. Vál ostrý a studený vítr, čehož využívali windsurfisté. Naopak nebylo znát, že nás zrádně opaluje sluníčko. Kvůli hodinovému polehávání jsem se nenamazal a při zpáteční cestě jsem to cítil. 

Bus měl před sebou do Prahy ještě cca 800 kilometrů. Už ani nevím, zda-li přišly zase na řadu karty, nebo jenom víno? Některé postavy pospávaly, některé debatovaly o zkušenostech ze zájezdu a o plánech, kam v roce 2001. Pití byla spousta. 1. a 2. kupé časem odpadlo. Nejdéle vzhůru vydrželo překvapivě 3. kupé.